Nejvhodnějším obdobím pro sběr je přelom září a října, rozhodně však před příchodem prvních mrazů. Sklízet je lepší v ochranných rukavicích, zpětně zahnuté trny růže šípkové bez problémů projdou i silnější látkou a dokáží nepříjemně poranit. Jak vypadá zralý šípek? Je výrazně červené barvy a má tuhou slupku.

Čaj nebo marmeláda?

Sbíráme jen plody zdravé a nepoškozené. Natrhané šípky bez stopek uložíme do košíku nebo do látkového sáčku. Doma je jemně omyjeme vodou a osušíme. Samotné sušení je jednoduché, stačí nechat usušit šípky na sítu na topení nebo savých papírech v troubě, nejlépe při mírné teplotě do zhruba 60 stupňů. Usušené šípky pak skladujeme podobně jako bylinky v plátěném sáčku nebo v uzavřené sklenici.

Sušené šípky jsou cennou surovinou pro přípravu lahodného a zdravého čaje, vyrábí se z nich ale i šípkové víno, a z plodů zbavených semínek se štětinkami také povidla a marmelády.

Dlouhověká kráska

Šípek se v přírodě rozmnožuje převážně samovýsevem a jeho keře tvoří velmi husté, téměř neproniknutelné porosty. Na zahradách se příliš nepěstuje, pouze v odlehlejších koutech přírodně pojatých zahrad nebo na okrajích větších pozemků. Nejlépe se mu daří v dostatečně vlhkých, slunných, na vápno bohatších půdách. Pokud si chcete ze šípkových růží vytvořit živý plot, sázejte jednotlivé keře ve vzdálenosti zhruba 1 – 1,5 metru od sebe. Keře se nemusí stříhat, jejich trnité šlahouny se pouze případně navedou do požadovaného tvaru.

Šípkové růže potěší i na jaře, kdy se objeví půvabné bílé nebo růžové květy s typickými pěti okvětními lístky. A je to krása skutečně dlouhověká: v německém Hildesheimu se pečlivě starají o keř, o kterém se tvrdí, že je starý tisíc let. Prastará šípková růže se šplhá po zdi katedrály Nanebevzetí Panny Marie. Prokazatelně zdokumentovaná je její přítomnost po dobu sedmi století, přečkala všemožné katastrofy, včetně vybombardování katedrály v roce 1945. Po něm, k překvapení všech, mezi troskami znovu vykvetla.